MVP Katowice 3.2012
V rámci našeho nabitého plánu jsme se 18.3.2012 s Britem vypravili zkusit štěstí na Mezinárodní výstavu psů do polských Katowic.
Před námi se rýsovala cesta po neznámých polských silnicích a tak jsem nechtěl nic ponechat náhodě. Vstávali jsme brzy ráno (pro některé to bylo ještě v noci) a vyrazili jsme přibrat spolucestující. Spolu s námi ještě cestovala kamarádka se dvěma fenama. Cesta samotná začala úspěšně. Po odjezdu jsem totiž zjistil, že jsem tentokráte podcenil přípravu a do GPS jsem si nedoplnil mapu Polska. No co už, stávají se i horší věci. Byl jsem nucen použít navigaci v telefonu. Tak hurá na cestu...
Do Katowic jsme přijeli s dostatečnou časovou rezervou. Tedy jsme si to původně mysleli. Zastavili jsme kousek od výstavní haly a vydal jsem se směrem ke směnárně... zavřeno. To samé se opakovalo i u další. Řekl jsem si, že se zeptám rovnou na výstavišti. Výstavní halu jsme po asi půlhodinovém bloudění, kdy jsme na ni celou dobu viděli, našli a úspěšně jsme zaparkovali. Teď už jen vyměnit peníze, zaplatit najít si náš kruh a v klidu se připravit. U vstupu jsem se ptal, kde je možno vyměnit si peníze. Pořadatelé mi řekli, že uvnitř haly je valutová pokladna a že můžeme zaplatit i v CZK. To samé nám řekli i ve výstavní kanceláři. Překvapilo nás to, protože v propozicích bylo psáno, že platba v PLN nebo v EUR. Říkal jsem si, že vyšli vstříc nám, vystavovatelům. Nevyšli. Platba v CZK možná nebyla. Ve valutové pokladně, kam jsme byli posláni, nás velice rychle vypoklonkovali. Zeptal jsem se, kde tedy můžeme peníze směnit. Byl jsem odkázán na "dvorec kolejowy". Prý tam je směnárna určitě otevřena po celý týden. Špatné bylo jen to, že to bylo 15 minut autem. A teď začalo to "správné" dobrodružství ... vyměnit v neděli v Polsku peníze. Prošel jsem všechny stánky prodejců a snažil se je ukecat, aby nám pomohli a peníze vyměnili. Neuspěli jsme. Následovala cesta mimo výstavní halu... Obešel jsem nejbližší okolí. Směnárna žádná. Tak jsem se vydal dál do města v naději, že se zadaří. Čas na vyřízení přihlášky stále byl. Výstavní hala se mi začala vzdalovat z dohledu, nicméně, směnárna žádná. Míjel jsem 5ti * hotel. S nadšením jsem k němu vyrazil. Na recepci už obehraná písnička. Otevřená směnárna? Na hlavní hale. S jásotem jsem k ní zamířil. Však obrovská reklama, že mají otevřeno 7 dní v týdnu. U okénka jsem nevycházel z úžasu. Zavřeno! Řekl jsem si, "Kde je těch sedm dní v týdnu?! To mají zase poláci nějaký speciální kalendář, kdy mezi pondělí a sobotu zvládli vrazit ještě jeden den?". Postupným procházením města jsem dorazil i na nádr. Tam jsou přeci ty směnárny zcela určitě otevřené. Tak dvě byly zavřené. Na pokladně opět dotaz. Byl jsem poslán podchodama k další. Světe div se, zavřena. Konečný počet navštívených směnáren se pohybuje kolem 12, hotely 4, drožkaři (taxikáři) 3 a nespočet stánkařů na výstavišti. Této bohulibé činnosti jsem věnoval minimálně 1,5 hodiny. Po těchto číslech se snad nikdo nebude divit, že jsem to vzdal a vrátil se na výstaviště.
Brit mě vítal, jako by jsme se neviděli měsíc. Asi se mu ulevilo, že se mu vrátil páníček a že ho nenechal napospas té cizí ženské :)
Sotva jsem si k němu dřepl, skočil na mě a povalil na zem. Lozil po mě, olizoval a okusoval vše, co jsem mu v rámci marné snahy zaujmout alespoň trochu důstojnou polohu nabídl :) Za tento projev náklonosti sklidil u procházejících návštěvníků obdivné komentáře. Jeden člověk si jeho láskyplné projevy dokonce zaznamenal na kameru. Když se s náma dal jiný do řeči, tak ho pro změnu hlasitým štěkotem odkázal do patřičných míst.
A tímto pro nás pokus vystavit naše miláčky skončil. Sbalili jsme si fidlátka a s notnou dávkou vyplaveného adrenalinu se vydali na cestu zpátky...
Potvrdilo se tvrzení, že poláci neumí značit silnice. Cestou zpátky jsme zabloudili a táhli jsme se přes všechny možné i nemožné dědiny a staveniště. Z celého výletu jsme si přivezli akorát zvýšený krevní tlak a já o něco málo levnější krabičku cigaret... pokud si odmyslím zabitého půl dne a ujetých 250km.
Z výše uvedeného výkladu vyplývá ponaučení: v Polsku se člověk nesmí spoléhat na nic, ani na u nás zcela běžné záležitosti. Polsko je totiž země nečekaných možností, překvapení ale i zklamání.
Do večera mi zvednutý krevní tlak neklesl. Ba naopak... když jsem si, byť jen náznakem vzpoměl na organizaci mezinárodní výstavy, stoupal do neuvěřitelných výšin! A dnes, při dotazech na včerejší výsledek, je to úplně stejné