Zkouška ZVV1

Jsem trochu impulzivní povaha. Po prvním tréninku stopy v letošním roce jsem se nahlodal, že s Britem zkusíme složit další zkoušku. A tak jsem nás přihlásil na ZVV1, které pořádali v Čermné ve Slezsku. Času na trénování moc nebylo (týden a nějaký ten den).

Obavu jsem víceméně měl jen z toho, co je Brit schopen předvést při pachových pracech. Jinak jsem mu docela věřil. Základem je prolézt přes stopu... Tady jsme stejně moc trénovat nemohli. U stop u něj totiž platí, že méně je někdy více a čím více trénujeme, tím je výsledek horší.

Začali jsme s intenzivním tréninkem obrany s jejich figurantem. Přeci jenom, Brit je taková citlivka a hned každému nedůvěřuje. Musel jsem mu ukázat, že ten chlap, který si na mně otevírá pusu je jen další blázen, co do sebe nechá dobrovolně kousnout. Že je to pořád vlastně jen zábava...

Nastal den D a my se probudili do chladného rána. Mohlo mě napadnout, že těch našich -8°C nebude úplně to nejhorší. Přijeli jsme do Čermné a tam mi bylo docela chladno. Není divu! Bylo -12°C a v naprosto otevřeném terénu ještě foukal slušný vítr. Těch 10cm sněhu bylo zmrzlých tak, že i se svými 100kg + jsem po něm chodil, aniž bych se bořil. Potvrdilo se rčení místních, že je tam zima a k****** zima...

Po nástupu a oficiálním zahájení jsme dva blázni naložili své psíky do aut a vyrazili na prvotní trápení na stopu. Jeli jsme kousek za Vítkov na plochy bez sněhové pokrývky. Na výběr jsme měli ze dvou druhů terénu. Louka ve svahu a promzlé oraniště. Na nás, naštěstí, zůstala louka. První na řadu šla paní s ovčandou. První pokus nebyl moc valný. V tom oraništi byl totiž zaoraný hnůj a ovčandu očividně zajímal... Odstopovala první úsek a pak konečná. Ve finále se ztratila i panička.

Tento neslavný pokus byl následován našim vystoupením. Brit opravdu s chutí vyrazil na stopu. Stopoval opravdu se zájmem. Až do první hromádky zaječích bobků. Tam se jeho zájem poněkud ubral směrem k této hromádce. Nicméně, po připomenutí, co má vlastně dělat se vydal opět správným směrem. Lom si trochu ověřil, ale se zápalem pokračoval dále. Jeho zápal byl dokonce tak velký, že předmět jednoduše přešel. Já, jako přítěž na konci vodítka jsem předmět mohl pouze vzít. V dalším lomu se opakovalo ověření a relativně pěkná práce v dalším úseku. S koncovým předmětem si vrásky rozhodně nedělal. Opět ho prošel a pokračoval v mých šlépějích směrem k autu.

Po tomto výstupu jsem zvažoval, že by v hlášení rozhodčímu bylo vhodné změnit větu "Pes předměty označuje..." na "Pes možná předměty označí...".

Naštěstí k nám všem byl pan rozhodčí shovívavý. S Britem jsme do dalšího klání postoupili rovnou a ovčandě dal ještě jednu šanci na náhradní stopě v lepším terénu.

Následoval oddíl poslušnosti. Tady se děly nečekané věci. Brit, jakoby věděl, že mu v danou chvíli naprosto nic nehrozí, se začal předvádět. Přivolání na druhý pokus, nepřesné provádění cviků atd. Netrénovaný aport - pohodím si s ním a přijdu na druhý povel. Ale pro změnu ho budu tentokrát pěkně držet a odevzdám na povel. Nevím ale, kde přišel na to, že jeho místo na konci cviků z překážek je vlastně libovolně někde u pána...

Metrovka - s naprostou lehkostí skočil tam i zpět. Pouze předsednutí tak nějak šikmo před pána...

Ačko - přiřazení šikmo k noze, kladina dokonce za pána a čučíme se někam do boku :)

A "zlatým" hřebem bylo vystoupení při obraně...

Nutno podotknout, že podmínky nebyly zrovna ideální. Promrzlá zem tak, že se makety nedaly zapíchnout. Silný vítr, který je ještě boural. Inu, přistoupili jsme k lidové tvořivosti a makety se všemi možnými i nemožnými způsoby cpaly ke stromům a jejich rozmístění bylo všelijaké.

Vyslal jsem ho na revír. Oběhl první maketu a pak běžel na poslední. Do ní nakoukl a nejspíš si uvědomil, že toho oběhl nějak málo a vracel se zpátky ke mě. Následovalo opětovné vyslání na revír. Tentokráte k oběma dalším maketám vyběhl, ale už je neoběhl. Pravděpodobně si řekl, proč bych je měl obíhat, když jsou za nimi stromy a nikdo v nich nebude. Mi se navíc povedlo neuhlídat si svou pozici vůči maketám a přejít je. V poslední maketě tentokráte už figuranta vyštěkal a pohli jsme se dále. Prohlídku už zvládl. Následovalo zadržení prchajícího figuranta. Jeho silná disciplína je "hladké zadržení", kdy si toho chlapa jde s chutí ulovit. Vyslal jsem ho k provedení zákroku... Figurant byl připraven na náraz, ale oba jsme byli hodně překvapeni, když se Brit rozběhl na první maketu, která zrovna spadla a upoutala jeho pozornost... V té jeho makovici se mu zcela určitě v tu chvíli honilo, že se půjde podívat, jestli tam náhodou někdo nebude. Toho chlapa, který mi utíká si nechám na později. Stejně mi neuteče a chytnu si ho kdykoli.

Takto se prezentoval poprvé a doufám, že i naposled. Opravdu již nemám zájem vícekrát takovýmto způsobem improvizovat...

Pan rozhočí nejspíš musel hodně při posuzování výstupů obou psů přihlížet k okolnostem při zkouškách, za což mu patří velké díky.

Následoval chutný oběd, oficiální zakončení akce a hurá domů do tepla...