Pár slov o nás

Po odchodu našeho něměckého ovčáka Zora se mi od základu změnil dosavadní pohled na dění okolo mě. Jeho odchod jsme nesli opravdu těžce. Ono není ani divu, když s ním člověk trávil téměř dvanáct let každý den. Ti, co žijí se čtyřnohými přáteli vědí, že bez nich je doma opravdu prázdno. Proto jsem se ujal hledání štěněte. Nelze říct "náhradníka", neboť každý z nich je jedinečný a nahradit nelze.

 

I přes to, že Zoro neměl PP, věděli jsme, že s našimi přechozími dvěma ovčáky měl společnou krev. Proto jsem hledal v krevní linii otce našeho prvního. Nebylo to nic jednoduchého, protože jsem se vracel nějakých osmnáct let zpátky do minulosti. Po počátečním neúspěchu se začaly objevovat první výsledky. Nejvíce ovoce přinesl kontakt s Plemennou knihou v Praze. Opravdu ochotně mi poslali potomky s vytipováním chovných jedinců.

Začalo prohledávání internetu za účelem získání kontaktů na jednotlivé chovatele. Tady už jsem věřil, že mé hledání bude úspěšné. No, opak byl pravdou.
Ze všech oslovených kynologických spolků a chovatelů se neozval nikdo. Byl jsem rozhodnut, že když se mi nepodaří udržet krevní linii, změním plemeno.

 

Volba byla jednoznačná - když změna plemene, tak to bude Československý vlčák.

 

Tady musím podotknout, že se neopakoval případ jako u německého ovčáka. Odpovídali všichni oslovení chovatelé. Nevím, čím to je, ale přístup chovatelů byl úplně jiný.

První, na koho jsem se obrátil byla paní Helena Hubáčková (chovatelská stanice Sotis). Ohledně mého dotazu na plánovaná štěňata odpověděla během pár hodin. I když odpověď byla negativní, protože její fenka nezabřezla. Nalezl jsem pár dalších štěňat k možnému odběru. Bohužel, byla už zadána.

Když už to vypadalo, že mi není další čtyřnohý kamarád souzen, narazil jsem na čerstvě uveřejněný inzerát. A dokonce kousek od nás. Ihned jsme se domluvili na návštěvě. Jakmile jsme uviděli ty malé koblížky, bylo evidentní, že i největší odpůrce dalšího psa v domě byl překonán. Domluvili jsme se na termínu převzetí a odjeli. S vidinou mimina to bylo doma snesitelnější a začaly probíhat přípravy na uvítání nového člena rodiny.

Nakoupili jsme hračky a začali s přípravou "bezpečného" domova.

20.2.2011 jsme se konečně dočkali a koblížka jsme si přivezli domů. Toho dne se začal psát tento příběh...

Původně jsem opět chtěl kamaráda, se kterým bych trávil volné chvíle. Vůbec jsem neměl potuchy ani plány, že bychom měli objíždět výstavy, řešit nějaké zkoušky a závody... To vše přišlo nějak samo. A musím říct, opravdu si užívám každou chvíli strávenou s malým barabou. Stejně tak si užívám pochvalná slova na naši adresu. Je opravdu šikovný a měli bychom mít před sebou slibnou budoucnost... Nebudu předbíhat, ať něco nezakřiknu...