V kalendáři akcí se objevilo datum 14.4.2012. To pro nás znamenalo účast na Národní výstavě psů v Ostravě.

V pátek jsme si prošli martýriem ve sprše, kdy jsme si s Britem dali společnou koupel a malý si prošel celkovou očistou těla. Protože se z páteční procházky vrátil jako bahnitá koule, konec tohoto dobrodružství byl někdy v nočních hodinách. Takže hurá na kutě, protože nás čekalo brzké vstávání.

Po předchozích výsledcích jsem doufal v další úspěch. Hlavně po ohodnocení V1, CAJC z únorové MVP v Brně. S hodnocením "V" jsem víceméně počítal. Ve třídě mladých psů jsme neměli konkurenci :) Ne že bych si tak fandil, ale byli jsme sami. Vzhledem k "obrovské" konkurenci jsem spíše doufal, že se Brit bude panu rozhodčímu líbit a i přes skutečnost, že nás ve třídě nemá s kým srovnávat, nám zadá další titul CAJC.

Vstávali jsme ve dvou etapách. První etapa v pět ráno - vyvenčit, nakrmit a ještě se trochu dospat. Druhé a definitivní buzení v sedm, ať na výstaviště přijedeme s předstihem a v poklidu vyřídíme vše potřebné. První etapa se nám trochu protáhla. Ten malý blboun se musel na zahradě pustit do další, už nespočetné díry, a opět se řádným způsobem zahnojit. Takže následovala další vydatnější očista, která notně ubrala dospávacího času.

Příjezd na výstaviště v půl deváté byl vyhovující. Mlaďoch, plný elánu při vystupování z auta mnou trhnul takovým způsobem, že mi ruplo za krkem. Následovalo neúprosné tahání. Být dle Britových představ, vůbec bych si nemusel dělat hlavu s nějakou frontou čekajících lidí. Rovnou by se kolem nich prohlan do útrob výstavní haly. Prošli jsme si veterinární kontrolou s menší výměnou názorů ohledně platnosti očkování - úspěšně. Poté jsem si šel do výstavní kanceláře pro katalog. S paní za pultem jsme se pozdravili. Protože se Brita snažím slušně vychovat, tak paní musel pozdravit také a na pult vyskočit :)

Vydali jsme jsme se najít náš kruh, vyzvednout si papíry a hlavně s ním Brita seznámit, ať v něm nemusí nic očichávat a může se předvést v nejlepším světle.

Byl jsem nemile překvapen - v programu posuzování bylo naše plemeno až poslední. Nikdo nedokázal ani odhadnout čas, kdy by jsme mohli jít na řadu. Protože před námi bylo opravdu hodně pejsků k posouzení, šli jsme se podívat po výstavišti a po známých. Těch jsme potkali opravdu požehnaně.

Když jsme se vrátili ke kruhu, Brit se během chvilky začal seznamovat s fenečkou a hned se k ní náramně měl. Někdy po polední jsme se konečně dočkali a přišli jsme na řadu. Protože jsme byli jediní ve třídě, pan rozhodčí pozměnil obvyklé pořadí úkonů při posuzování. To mě poněkud zmátlo a Britovi jsem předvedení trochu pokazil. Taky to pan rozhodčí neopomenul zdůraznit :) I přes mé excesy při předvádění Brita ohodnotil známkou V1 a dokonce i zadal další titul CAJC! To mne opravdu potěšilo. Bohužel, při předvádění svých miláčků někteří lidé zapomínají na to, že je v kruhu není vhodné krmit. Ono se totiž docela často stane, že něco upadne na zem a zůstane to tam. To se nám, bohužel, také stalo. Při posuzování jedné ze skupin fen, paní svou fenečku krmila a  také trousila na zem. To nám následné "klání" o titul BOJ poněkud ztížilo. Ono totiž ten můj mamlas většinou dělá věci opačně, než by měl. Když má čichat, tak nečichá a opačně. To se stalo i v kruhu. Místo, aby běžel u nohy a pěkně se předvedl, neustále byl za mnou a s hlavou u země. Vysával ony utrousené dobroty! Nejsem závistivý a nepřející. Titul BOJ si odnesla fenka. Zrovna ta, ke které se Brit mimo kruh tak měl. Možná to bylo gesto gentlemana :) Minimálně v ohledu lhostejnosti na upuštěné chuťovky na zemi se předvedla lépe.

I naši kamáradi, kteří se výstavy účastnili si nevedli vůbec špatně. Tuším, že všichni si nějaký ten titul a pohár odnesli.

Vítězům gratulujeme a těm méně úspěšným můžeme popřát více zdaru do příštích akcí.

V rámci našeho nabitého plánu jsme se 18.3.2012 s Britem vypravili zkusit štěstí na Mezinárodní výstavu psů do polských Katowic.

Před námi se rýsovala cesta po neznámých polských silnicích a tak jsem nechtěl nic ponechat náhodě. Vstávali jsme brzy ráno (pro některé to bylo ještě v noci) a vyrazili jsme přibrat spolucestující. Spolu s námi ještě cestovala kamarádka se dvěma fenama. Cesta samotná začala úspěšně. Po odjezdu jsem totiž zjistil, že jsem tentokráte podcenil přípravu a do GPS jsem si nedoplnil mapu Polska. No co už, stávají se i horší věci. Byl jsem nucen použít navigaci v telefonu. Tak hurá na cestu...

Do Katowic jsme přijeli s dostatečnou časovou rezervou. Tedy jsme si to původně mysleli. Zastavili jsme kousek od výstavní haly a vydal jsem se směrem ke směnárně... zavřeno. To samé se opakovalo i u další. Řekl jsem si, že se zeptám rovnou na výstavišti. Výstavní halu jsme po asi půlhodinovém bloudění, kdy jsme na ni celou dobu viděli, našli a úspěšně jsme zaparkovali. Teď už jen vyměnit peníze, zaplatit najít si náš kruh a v klidu se připravit. U vstupu jsem se ptal, kde je možno vyměnit si peníze. Pořadatelé mi řekli, že uvnitř haly je valutová pokladna a že můžeme zaplatit i v CZK. To samé nám řekli i ve výstavní kanceláři. Překvapilo nás to, protože v propozicích bylo psáno, že platba v PLN nebo v EUR. Říkal jsem si, že vyšli vstříc nám, vystavovatelům. Nevyšli. Platba v CZK možná nebyla. Ve valutové pokladně, kam jsme byli posláni, nás velice rychle vypoklonkovali. Zeptal jsem se, kde tedy můžeme peníze směnit. Byl jsem odkázán na "dvorec kolejowy". Prý tam je směnárna určitě otevřena po celý týden. Špatné bylo jen to, že to bylo 15 minut autem. A teď začalo to "správné" dobrodružství ... vyměnit v neděli v Polsku peníze. Prošel jsem všechny stánky prodejců a snažil se je ukecat, aby nám pomohli a peníze vyměnili. Neuspěli jsme. Následovala cesta mimo výstavní halu... Obešel jsem nejbližší okolí. Směnárna žádná. Tak jsem se vydal dál do města v naději, že se zadaří. Čas na vyřízení přihlášky stále byl. Výstavní hala se mi začala vzdalovat z dohledu, nicméně, směnárna žádná. Míjel jsem 5ti * hotel. S nadšením jsem k němu vyrazil. Na recepci už obehraná písnička. Otevřená směnárna? Na hlavní hale. S jásotem jsem k ní zamířil. Však obrovská reklama, že mají otevřeno 7 dní v týdnu. U okénka jsem nevycházel z úžasu. Zavřeno! Řekl jsem si, "Kde je těch sedm dní v týdnu?! To mají zase poláci nějaký speciální kalendář, kdy mezi pondělí a sobotu zvládli vrazit ještě jeden den?". Postupným procházením města jsem dorazil i na nádr. Tam jsou přeci ty směnárny zcela určitě otevřené. Tak dvě byly zavřené. Na pokladně opět dotaz. Byl jsem poslán podchodama k další. Světe div se, zavřena. Konečný počet navštívených směnáren se pohybuje kolem 12, hotely 4, drožkaři (taxikáři) 3 a nespočet stánkařů na výstavišti. Této bohulibé činnosti jsem věnoval minimálně 1,5 hodiny. Po těchto číslech se snad nikdo nebude divit, že jsem to vzdal a vrátil se na výstaviště.

Brit mě vítal, jako by jsme se neviděli měsíc. Asi se mu ulevilo, že se mu vrátil páníček a že ho nenechal napospas té cizí ženské :)

Sotva jsem si k němu dřepl, skočil na mě a povalil na zem. Lozil po mě, olizoval a okusoval vše, co jsem mu v rámci marné snahy zaujmout alespoň trochu důstojnou polohu nabídl :) Za tento projev náklonosti sklidil u procházejících návštěvníků obdivné komentáře. Jeden člověk si jeho láskyplné projevy dokonce zaznamenal na kameru. Když se s náma dal jiný do řeči, tak ho pro změnu hlasitým štěkotem odkázal do patřičných míst.

A tímto pro nás pokus vystavit naše miláčky skončil. Sbalili jsme si fidlátka a s notnou dávkou vyplaveného adrenalinu se vydali na cestu zpátky...

Potvrdilo se tvrzení, že poláci neumí značit silnice. Cestou zpátky jsme zabloudili a táhli jsme se přes všechny možné i nemožné dědiny a staveniště. Z celého výletu jsme si přivezli akorát zvýšený krevní tlak a já o něco málo levnější krabičku cigaret... pokud si odmyslím zabitého půl dne a ujetých 250km.

Z výše uvedeného výkladu vyplývá ponaučení: v Polsku se člověk nesmí spoléhat na nic, ani na u nás zcela běžné záležitosti. Polsko je totiž země nečekaných možností, překvapení ale i zklamání.

Do večera mi zvednutý krevní tlak neklesl. Ba naopak... když jsem si, byť jen náznakem vzpoměl na organizaci mezinárodní výstavy, stoupal do neuvěřitelných výšin! A dnes, při dotazech na včerejší výsledek, je to úplně stejné

Do letošního roku jsem si dal takové malé předsevzetí. A to, že s Britem začneme vymetat výstavy.

Po naší testovací premiéře na VII. Hanácké výstavě, jsme se vypravili zkusit štěstí na Mezinárodní výstavu DUO-CACIB v Brně.

V sobotu po příjezdu na výstaviště a dlouhém cestování po parkovišti jsme si s jazykem na vestě vyzvedli katalog a v kruhu číslo. Naštěstí naše plemeno bylo v posuzování první na řadě. Po nástupu do kruhu mi bylo jasné, že to nebude úplně nejlepší prezentace. Okolo kruhu byli Novofunlanďani, kteří si patrně dali za cíl všechny poštěkat… Brit se taky nedá a tak jim to plnými pysky vracel. Neustále pohled na ně, štěká, plete se pod nohy a chvíli v klidu nepostojí. Výsledné hodnocení V4, ale s výborným posudkem.
Po absolvování posouzení, jsme se prošli po výstavních halách a prohlédli si ostatní plemena. Měli jsme tam kamaráda z parku – Rhodézského ridgebacka Akima. Z blíže nespecifikovaných důvodů jsme se ubytovali ve stejném hotelu, tak jsme na ně čekali. Akim měl ve své třídě obrovskou konkurenci, tak se posuzování poněkud protáhlo.

Po příjezdu do hotelu jsme si dali nějaký ten gáblík a uvažovali, co s načatým večerem… A to asi byla ta zásadní chyba! Následovalo malé občerstvení na hotelovém pokoji. Bohužel jsem byl v menšině a nedokázal jsem přehlušit hlas rozdováděné většiny. Tudíž jsme se jali obhlédnout brněnský noční život. No, tušil jsem, že to není úplně nejlepší nápad. Navrátil do hotelu byl v pokročilých nočních hodinách. Realita předčila veškeré mé obavy.

Následovalo opravdu krušné ráno. Brzo ráno budíček a rychlé vyvenčení. Následovala snídaně (u některých jen pokus o snídani). Rychlý pokus o uvedení pokoje do stavu hodného předání a vyrazit  na výstaviště. Potvrdilo se rčení, že ten, kdo to má nejblíže chodí na poslední chvíli… V Brně jsem se  ubytovával s jediným cílem: přijít v čas a odpočatý… Bohužel mé plány zůstaly nenaplněny a přišli jsme ještě později než v sobotu. Oproti sobotě nás byl také téměř dvojnásobný počet. Až na naše psíky, jsme si totiž každý přivedli i svojí opici. Můj fotograf netroškařil a přivedl si opice dokonce čtyři (jednu jeho osobní a zbylé tři na podtácku z restauračního zařízení „U tří opic“ J). Když nás uviděla Sonia Plchová (připravovala nás na výstavu) dostal jsem zasloužený zpucung. Posuzování bylo opravdu velice zajímavé. Brit, jakoby pochopil, že jsem poněkud indisponován, se ujal aktivity a jeho výstup se nedal srovnat se sobotním. Předvedl se opravdu pěkně.

Přes všechny tyto skutečnosti (nebo možná právě pro ně) zněl náš verdikt: V1, CAJC! K velikému překvapení všech obeznámených se situací. Chvíli jsem tam ještě stál a nemohl uvěřit vlastním uším.

Po příjezdu domů jsem už žádnou oslavu výsledku nepořádal. Jednak jsem si říkal, že jsme to oslavili už předem a druhý důvod byl jasný. Nebylo mi zrovna nejlépe.

Teď jsme se opět vrhli trochu více na poslušnost, protože se neúprosně blíží první závody a zkoušky. V nejbližší době se chystáme na výstavu do polských Katowic následovanou výstavou v Ostravě. Dále pravděpodobně zkusíme štěstí na závodě dle NZŘ a pak hurá zkusit štěstí do Salzburgu na světovou výstavu.